Foto s příběhem - #Diyarbakir
vzpomínka na místa, která přestala existovat

Na dálném jihovýchodu Turecka, asi 100 km od syrských hranic, leží Diyarbakır - neoficiální hlavní město tureckých Kurdů, početného a hrdého národa, kterému se nikdy nepodařilo vybojovat si svůj vlastní stát. V srdci tohoto milionového města je antickými hradbami sevřené historické centrum s mešitami, kostely, úzkými uličkami a kamenými domy, ... Zanechali tu své stopy lidé, kteří tady žili po staletí - Peršané, Arméni, Židé, Turci a samosebou Kurdové. Tato čtvrť, známá jako Sur, kdysi pestrá směsice rozličných kultur, se v posledních dvou letech stala svědkem mnoha násilí a zmaru. Nejsem politickým analytikem, abych mohl rozsoudit, zda mají na své straně více pravdy Kurdové, kteří se násilnými akcemi snaží domoci samosprávy nebo turecká vláda, která se je snaží potírat vojenskou silou. Doba barikád, ozbrojených střetů v ulicích a 24-hodinových zákazů vycházení tady snad již skončila, ale výsledky jsou více než smutné: desítky mrtvých, stovky zraněných a kolem 30 tisíc obyvatel, kteří opustili své domovy. Mnohé již ani neexistují - pro tureckou správu bylo jednodušší poničené domy a ulice úplně srovnat se zemí.

(Foto: Anadolu Agency/Getty Images, Murat Bay/AP, Reuters a další agentury)

Dnes jsou mnohde místo živých uliček jen zplanýrované plochy suti. Existují již plány, jak zachránit několik nejcennějších historických pamětihodností a jak tady vytvořit nové turistické středisko. Možná tu budou stát nové ulice, hotely a restaurace, přijedou sem turisté s tučnými břichy a peněženkami. Ale původní život se sem nejspíše již úplně nevrátí.

Fotografoval jsem v uličkách Diyarbakiru v květnu roku 2014, aniž bych tušil, že zaznamenávám něco, co za pár měsíců již nebude existovat. Tahle fotogalerie je poctou lidem, kteří se zde rodili, žili, umírali. Těm milým lidem, které jsem tu poznal i těm, které jsem nikdy neviděl. Poctou tomu tepu života, který tady ještě před dvěma lety bylo cítit za každým rohem. A ve vší obecnosti také poctou barevnosti a pestrosti, o kterou je tenhle svět pomalu a neodvratně okrádán...